Lodní doprava a její regulace byla v rukou jednotlivých států až do poloviny 20. století. Prvním impulsem k debatě o vytvoření mezinárodně závazných pravidel pohybu na moři bylo katastrofické potopení francouzské frigaty Medusa 17.7.1816 u afrického pobřeží, kterému padla za oběť více než polovina ze 400 lidí na palubě. Tyto tlaky ještě zesílily po potopení Titanicu 14.4.1912. Většina mezinárodních úmluv, které již tehdy vznikaly, vycházela z iniciativy sdružení právníků International Maritime Committee (CMI), které bylo založeno v roce 1897. Právě toto sdružení vytvořilo Hague Rules (International Convention on Bills of Lading), Visby Amendments (doplnění Hague Rules), Salvage Convention a mnoho dalších. Po roce 1970 převzala většinu jeho funkcí International Maritime Organization (IMO), kterou založila Organizace spojených národů sice již v roce 1958, která ale fakticky až do 70. let nefungovala.Hlavními důvody potopení historicky jsou:
- konstrukční chyba plavidla
- nestabilita lodi (nerovnoměrnost rozložení nákladu)
- navigační chyby posádky (kolize s jinými plavidly nebo přírodními útvary)
- špatné počasí
- pirátství, sabotáže či jiné násilné činy
- úmyslné potopení
Mezi nejvýznamnější dokumenty, které se zabývají plavbou na moři v mezinárodním měřítku jsou:
The Hague-Visby Rules as Amended by the Brussels Protocol, 1968
Convention on the International Regulations for Preventing Collisions at Sea (COLREG), 1972
International Convention for the Prevention of Pollution from Ships (MARPOL), 1973 a 1978
International Convention for the Safety of Life at Sea (SOLAS), 1974
International Convention on Standards of Training, Certification and Watchkeeping for Seafarers (STCW), 1978
International Convention on Maritime Search and Rescue (SAR), 1979
Convention for the Suppression of Unlawful Acts Against the Safety of Maritime Navigation (SUA), 1988