Námořní plavba

HISTORIE NÁMOŘNÍ DOPRAVY VE SVĚTĚ
ZÁMOŘSKÉ OBJEVY:
zámořské objevyPísemné zmínky o plavbě po moři máme již z doby 2900 let před Kristem, kdy podnikali první zámořské objevné plavby Egypťané (výpravy do země Punt) a Foiníčané (Hannón). V 10. a 11. století opanovali oceány Vikingové, kteří se pravděpodobně jako vůbec první Evropané dostali až do Severní Ameriky (Erik Rudý, Leif Eriksson). Významným motivem pro další objevné cesty byly obchodní zájmy italských městských států, z nichž největším přínosem byly cesty Marka Pola. Éra nejvýznamnějších zámořských objevů začala ale až na konci 15. století, kdy se E
vropa (hlavně Portugalsko a Španělsko) snažila nalézt novoucestu do Indie.
Hlavními mezníky byly v roce 1488 obeplutí mysu Dobré naděje(Bartolomeu Dias) a první cesta do Indie kolem Afriky v roce 1497 (Vasco da Gama). Pokus o nalezení cesty do Indie západní cestou přinesl v roce 1492 objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem; tím začala nová etapa evropské a světové historie. Vrcholem doby zámořských objevů bylo obeplutí zeměkoule 1519 výpravou Fernaem Magalhăesem.
V dalších stoletích se zámořské plavby soustředily na prozkoumávání neznámých oblastí - objevení Austrálie v roce 1606 Willemem Janszoonem, výzkumné cesty Jamese Cooka v Tichomoří, ruské pronikání na Sibiř, objevení Antarktidy v roce 1820 Fabianem G. Bellingshausenem a průzkumné cesty ve vnitrozemí světadílů (René-Robert La Salle v Severní Americe, Vitus J. Bering ve východní Asii, David Livingstone a Henry Stanley v Africe). Objevné cesty Evropanů přispěly k poznání mimoevropského prostoru, rozšiřovaly vliv evropské civilizace a zároveň přinesly do Evropy nové suroviny, plodiny a zkušenosti.
 
MODERNÍ HISTORIE:
Plavby po moři nebyly primárně koncipovány jako plavby s pasažéry, jejich cílem bylo hlavně přepravovat zboží. První pravidelnou linku pro přepravu pasažérů z Ameriky do Anglie zavedla společnost Black Ball Line v New York v roce 1818. Zprvu šlo o linky obsluhované plachetními loděmi, po roce 1830 byly ale plachetnicezcela nahrazeny parníky. V letech 1850-1860 došlo k dramatickému zlepšení kvality přepravy pasažérů, což vyvrcholilo na počátku 20. století módou tzv. ‚plovoucích hotelů‘. Během I. i II. světové války byla většina lodí využívána pro přepravu vojáků. Nejlepší léta pro zaoceánskou plavbu vůbec bylo období mezi lety 1920 - 1940. Konec rozmachu pasažérské plavby představuje rok 1958, kdy proběhl první non-stop let z Ameriky do Evropy a letecká doprava tak začala nabývat obliby.
 
HISTORIE NÁMOŘNÍ DOPRAVY V ČESKOSLOVENSKU A ČESKÉ REPUBLICE
Vývoj námořní dopravy českých zemích má dlouholetou tradici. První zmínky pochází již ze středověku, mnoho českých vojáků sloužilo na válečných lodích Rakousko-Uherska. Po vzniku samostatného Československa bylo republice v roce 1919 přiznáno svobodné přístavní pásmo v Hamburku a Štětíně. První československý zákon vztahující se k problematice námořní dopravy vyšel roku 1920 s názvem Zákon o vlajce a rejstříku lodí námořních. Po ratifikaci Barcelonské deklarace z roku 1921 v Československu se od roku 1924 stala rejstříkovým přístavem našich námořních lodí Praha. Do druhé světové války u nás provozovalo řadu menších lodí několik podnikatelů, mezi které patřili předevšímLegiobanka a Baťa
 
Počátky moderní československé námořní plavby byly spojeny s firmou Metrans, která v roce 1951 zakoupila první československou loď Republika. K 1. dubnu 1959 byla vyhláškou ministerstva ZO č.133/59 Sb. založena rejdařská společnost Československá námořní plavba (ČNP), která provozovala loděčeskoslovenské a čínské (na základě Proto
kolu o spolupráci v námořní dopravě mezi ČSR a ČLR z 11.6.1953 až do rozchodu v roce 1967). Ve vlastnictví ČNP bylo provozováno celkem 44 námořních lodí. Hlavními důvody existence vlastní námořní flotily byl rostoucí objem československého zahraničního obchodu.
 
Po listopadové revoluci se úloha námořní plavby výrazně změnila, v důsledku změn v zahraničně-politické organizaci naší republiky se podnik po roce 1990 dostává do tržních podmínek. Společnost byla zařazena do první vlny kupónové privatizace a konečným majoritním vlastníkem se v roce 1995 staly Harvardské fondy, které následně všechny lodě rozprodaly.